covidová vlna užaninepočítámkolik a my zas a opět hrajeme deskovky. 🎲

konečně zas na čerstvém vzduchu

Sice nemůžeš do galerií, ale vždy si můžeš (alespoň) zútulnit domov. / Rok doma a tak si snažím mít to “svoje” místo o něco estetičtější, když už tu trávím tolik hodin, dnů a měsíců.

čas od času, udělat si to ráno hezký☕️

Dnes je mezinárodní den sociální práce. Ze svého širšího okolí mám zkušenost, že jen málokdo tuší, co je to sociální práce nebo co vlastně dělá sociální pracovník. Není to jen vydávání dávek na “pracáku” a dohled dětí na “sociálce”. Je to opora, snaha člověku ukázat cestu i v nepříznivé životní situaci. Být podpůrným mostem zpátky do života a společnosti, když se ocitne na jejím okraji (nebo i mimo ni). Podat pomocnou ruku těm, kteří jí potřebují. Ať už se jedná o děti, seniory, lidi s duševním onemocněním, fyzickým handicapem, závislostí, lidé bez domova, oběti domácího násilí, pěstounské rodiny, mladiství ze sociálně znevýhodněných rodin, imigranti, lidé v krizové situaci, lidé propuštění z výkonu trestu, lidé v nemocničních a sociálních zařízeních a mnoho dalších důležitých skupin obyvatel, na které je třeba myslet a nezapomínat.. 🤝🤍 #socialworkday #svetovydensocialniprace #socialniprace #socialwork #socialnipracovnik

moje chlupatý klubíčko lásky.🧶 #pobokuelfa

zápisky posledních dní. Ne moc veselých, ale upřímných - s kvítkama navrch, protože ty dělají všechno o něco snesitelnější 🌱

hezký počasí, slunce v duši — 🌞

pohledy z okna II / při západu

„Ty si jako budeš číst se mnou?” 📖 #pobokuelfa

pohledy z okna / nad ránem

ticho.

snaha udržet si alespoň trochu mysl otevřenou. už to bude pomalu rok, co se uzavřely vysoký školy. Stejně je to jako nějaký zvláštní sen, minuly rok touhle dobou jsem zažívala první radosti studia na vysoký, byla nadšená z lidí, co mám kolem sebe. V březnu 020 jsem si říkala, tak to snad nebude nadlouho, týden, dva a vrátíme se do lavic. A najednou to už bude rok a můj třetí semestr, který bude na dálku. Snažím se alespoň trochu si připomínat, že tohle všechno má smysl, že to zvládnu a že je to pro dobro druhých. Ale těch chvil, co jsem zažila v pocitu prázdna, absolutní demotivace, chutí ukončit tenhle způsob studia. Ale vždy jsem nakonec sama sebe přesvědčila, že mi to za to stojí. Možná, že se svýma ženama z oboru mluvím po většinu času přes internet a dala bych cokoliv za to být přítomna na fakultě, být kolem lidí, co mám ráda, být na přednáškách doopravdy a ne jen přes obrazovku počítače. Tenhle semestr byl obzvlášť náročný. Nevěděla jsem co dřív, jednu zkoušku jsem opakovala na několikrát (nebyla sice z mého oboru, ale i tak mě to mrzelo, nakonec se zadařilo na třetí pokus). Jsem unavená, vděčná že můžu studovat, ale rozmrzelá, o kolik věcí a chvil přicházím. Jasně, jsou tu důležitější věci k řešení, Covid není sranda a já to pochopila ve chvíli, kdy i v mé rodině se nakazili blízcí a nebylo to zrovna hezké.. Ale vskutku, tak moc bych si přála alespoň trochu toho běžného života. Ano, sice můžu chodit do práce (za kterou jsem neskutečně ráda), jít na praxi (za tedy hodně často komplikovaných podmínek, ale přesto), být s blizkýma - aspoň na dálku. Ale chybí mi to. Chybí mi jentak vyjít ven s kamarádkou na kafe do kavárny, zajít s mužem na výstavu, jít i do divadla, chodit do školy, učit se v knihovně, být mezi jinými studenty, aspoň trochu se socializovat. Nevím, na jak dlouho je tenhle způsob života udržitelný, ale je to vskutku nelehká doba, pro všechny. Přeju si, ať je dobře, musí, snad bude (doufám..?). Jsem z toho stejně tak unavená, v hlavě prázdno, ale přesto na jazyku tolik slov a pocitů, které zůstávají nevyřčeny. Přeju si, ať je to lepší.

čtyři léta lásky. vážím si, neberu jako samozřejmost, děkuju & miluju

Stejně bych si ještě před pár lety nemyslela, že budu sníh považovat za něco tak vzácného, ojedinělého. Mám radost, že letošní zimu můžu zažít, vidět a cítit v celé své rozmanitosti. Chladný vzduch, křupání sněhu pod nohama, paprsky slunce tančící bílou krajinou a ten nepopsatelný klid. Pro tyhle chvíle žiju

začít den cvičením. 🕉

ahoj zimo, chyběla si mi ❄️

rána s panem Elfouškem. 🤍 #pobokuelfa

2020 byl vskutku náročný, místy nekonečný. Pandemie, humanitární a přírodní katastrofy. Měla jsem pocit, že se na mě každý den hrne jedna smutná událost za druhou. Pro mě uplynulý rok znamenal neustálé pobývání doma, minimální kontakt s přáteli (i společností) a s tím spojená samota, on-line výuka, která se prostě nevyrovná prezenční výuce, tinnitus zapříčiněný dlouhými hodinami u počítače, trable se stěhováním a spóusty dalších překážek a nástrah. Samozřejmě mi ukázal i dobrý chvíle - máme doma milého malého parťáka navíc, v okamžicích chaosu jsme se mohli s nejbližšíma schovat do lesů, našla jsem (dokonce) dvě brigády ve svém oboru, opět jsem začala víc cvičit jógu, poznala vskutku zajímavý a hodný lidi s tíživými osudy, byla se svýma milýma alespoň na dálku ve spojení. Byl to opravdu silný rok, ale jsem ráda, že je za mnou. Že mí blízcí i já jsme vyvázli ve zdraví. Že zase můžu jít o k/rok dál. — Doufám, že 2021 bude shovívavější ke každému z nás

v ulicích Jinonic jako v galerii aneb toliko domků mých snů na jednom místě 🖤🏠

večery. #pobokuelfa

Tak Vánoce zavládly i u nás doma. Stromeček, co jsem zachránila před vyhozením v práci, bylo mi ho škoda. A nám poslouží klidne další roky - protože i o tomhle je snaha dělat život trochu udržitelnější, využívat toho, co je a nemuset kupovat věci nové. No a jak mu ty ozdoby sluší! Ale největší dar tohohle roku? Tady pan kocour Elfík, král naší domácnosti 👑🐈 #pobokuelfa

dnešní odpoledne ve znamení balení malých velkých radostí pro ty nejbližší.🌲🍊

Letošní rok je ve spoustě směrech zvláštní, složitý, jiný. Na druhou stranu - i v téhle neobvyklý době se dají hledat nějaká malá plus. Do toho řadím procházky Prahou, moct si užit ten pocit opravdového města, klidu, architektury a nadcházejících Vánoc. Malebno

suroviny z lesa, svíčky, co jsem našla doma a provázek držící vše pohromadě (namísto tavící pistole). Myslím, že ekologicky a ekonomicky padnoucí věnec🕯🌿 první Adventní neděli jsem nestihla, tak aspoň ještě zbylé tři mám před sebou!

dneska při západu. / domov

týden života s Elfínkem. Musím říct, že jsme s Davčou měli opravdu štěstí na kotě (navíc z ulice), protože to, jak je Elf šikovný, mazlivý, hravý, má chuť k životu i jídlu, jak se i na záchod naučil chodit od prvního dne. Prostě vše, co si člověk může představit pod skvělým kocourkem 🐾 Doufám, že mu je u nás tak dobře, jako se my cítíme s ním. Avšak to neustálé lísání, vrnění, mňouknutí a sem tam olíznutí je dobrým znamením. My jsme vděční, že můžeme mít chlupatého zvířecího společníka a on láskyplný domov i plnohodnotný kočičí život. Těším se na všechny ty chvíle, co nás spolu čekají. 🧡 #pobokuelfa

náš malý chomáček radosti - seznamte se s Elfínkem (protože má velká elfí ouška) 🐱💛 #pobokuelfa

poslední dny na starém bytě, zápisky a myšlenky uplynulých měsíců, černý čaj, spóusta mandarinek, mlha za okny a méně slunce přes den. Listopad

toulky Křivoklátskem o mlhavém listopadovém dopoledni.

ach, podzime 🌫

Dnešní malý útěk do podzimních lesů Kokořínska. Je to osvobozující pocit, alespoň na chvíli zapomenout na všechno to, co se teď děje. Tady je život o tolik víc v klidu, jdoucí svým vlastním tempem. Paprsky slunce září skrze nazlátlé listí, jemný říjnový vzduch hladí obě mé tváře a najednou neexistuje nic - jen les, ticho a má přítomnost teď, na tomhle místě. Ach, kéž by tu šlo zůstat už napořád, v lesích. Kde je je svět o něco logičtější, přirozenější, malebnější a především v rovnováze

nádech První republiky ⛲️

podzim na kraji města. 🍂

u počítače. tam kde trávím většinu mýho dne a nenadělám nic. Na jednu stranu jsem ráda, že letošní semestr funguje mnohem lépe než ten předchozí a jsem vděčná, že se můžu vzdělávat aspoň distanční formou, ale zároveň je to teprve druhý týden on-line výuky a já mám hlavu jako nafukovací balón. Na počítači se učím, dělám práci, jsem v kontaktu s blízkýma. Všechno jede skrze elektroniku. Po každým takovým dni, kdy mám od rána do večera zaplý noťas se vždy seberu a jdu se projít, protože čerstvý vzduch mě ujišťuje, že jsem stále na živu a tohle není nějaká fikce. Od začátku Korony mi začalo zvonit v uších a vzhledem k tomu, že počet hodin strávených za obrazovkou se zvýšil, zvoní mi tam zas o něco víc a vážně si říkám, jak z tohohle všeho vyváznout s klidnou myslí.. Už přes půlroku sedím doma a hodně se to podepisuje na mojí psychice, jsem unavená - z toho všeho co se děje a mrzí mě to, za nás všechny. Roky na vejšce, který si máme užívat, poznávat, být s druhýma, se transformovaly do čtverečků obličejů na zoomu a všechen sociální život do emotikonů na telefonu. Vlastně nevím, co tímhle chci říct. Asi jen, že bych si tak moc přála, aby se život vrátil do běznýho fungování. Kdy se člověk může scházet s lidma co má rád, vzdělávat se (doopravdy), žít. — Nechci nadlehčovat situaci, zprávy se mi nevyhýbají. Mrzí mě, že nevinní lidé umírají a lidé ve službách nasazují životy, těm patří velké díky a pokora. Ale za sebe říkám, nebaví mě to, je mi smutno. Takhle jsme si to asi nikdo nepředstavoval. Ale tak vydržme, co jinýho nám zbývá - než-li síla, vytrvalost a naděje, že to bude zas lepší. Jednou.

7 měsíců doma. Chybí mi (prezenční) vejška, kamarádky z oboru, naše chvíle v bufetu na fildě, poslouchání kazuistik na přednáškách našich všeznalých vyučujících, být mezi svýma.. Tak aspoň můžu doufat, že příští rok bude všechno o něco víc v pohodě. Prozatím si doma snažím udržet mysl otevřenou a prostě (pře)žít.

poprvé v ulicích Klatov

oka/mžiky

spí, medituje, rozjímá, nebo má jen zavřené oči? Kdo ví. Ale je to parťák do (ne)pohody, na kterého nedám dopustit.

jak si krásná, Šumavo.

brána do Šumavských lesů a hor 🚪🌲

každoroční narozeninový útěk z města do přírody. Letos obzvlášť potřebný

člověk si může jen představovat, jak asi vypadala taková keltská osada, tady, mezi kopci a lesy. Krásné místo 🌾

malebná chaloupka co jsme dnes spatřili při toulkách Nižborem

chvíle naprostýho žití. tváře spálené od sluníčka, do plic mi proudil čerstvý vzduch a já pozorovala probouzející se krajinu severu. Okolo mě fajn parta (za fotografie děkuju přemilé Marťě z Ostravy). Zas a znovu jsem se přesvědčila proč mě dobrovolnictví tak moc baví a naplňuje, již počtvrté. Je to o překonávání komfortní zóny, kdy celý rok žiju jakýsi jistý zajetý způsob života, kdežto workcamp to je něco jiného. Člověk vlastně nikdy pořádně neví na koho narazí, co vše bude obsahem práce a s čím se vypořádá, ať už je to práce venku, studená voda z kohoutku, nebo jiné výzvy. Donutí mě to přemýšlet i o tom, jak mohu určitě věci dělat lépe, uvědomovat si, jaký život dokáže být rozmanitý a kolik hodných podobně smýšlejících lidí je. Zase jsem pocítila vděk a radost, že chodím, žiju, pozoruju a souzním s přírodou, tvořím rukama, nemyslím jen na starosti “tam ve městě” a prožívám chvíle s místní komunitou, pomaleji, intenzivněji, tady a teď. Miluju & děkuju a těším se na další možnosti, jak se více otevírat novým věcem, zkušenostem, lidem. Žít život o něco víc

za brzkého rána

když se slunce smálo na krajinu

na dvoudenní tůře po Teplickém skalním městě

nezapomenutelný večer plný hudby a tance s @policesymphony 💙

za poznáním malebných míst Adršpachu 🗻

dobrovolnictví v Adršpachu a jeho okolí. Hlavní náplní workcampu bylo vykopat tůně, které napomáhají udržet vodu v krajině - pro přírodu, živočichy a udržení vlhkosti. Mimo jiné jsme pomáhali na statku Američana Boba, bývalého hudebníka Hollywoodu, který se rozhodl žít v Českých horách. V Adršpachu jsme uklidili odpadky, vyčistili část říčky Metuje, uklidili na zámku. Bylo skvělý využít své energie na užitečné činnosti. Ve volných chvílích jsme se vzdělávali na přednáškách od lidí z oblasti vodohospodářství, ornitologie, lezení po skalách, ekologie a životního prostředí, paddleboardingu a spóusty dalších zajímavých témat v doprovodu skvělých lidí. Mimo jiné se mi do paměti vštípily nezapomenutelné zážitky jako jízda na kole o půlnoci (velmi bezpečná činnost, ehm.), tůra s přespáním na horolezecké chatě v Teplických skalách, vystoupení Polického orchestru, vyrobení si vlastních huarache barefoot bot, nebo Paddleboarding na polském pískovcovém jezeru. Byly to nezapomenutelné dva týdny a jsem ráda, že jsem mohla být jejich součástí. Protože i pomáhat tady u nás je fajn. Uviděla jsem nová místa, poznala výjimečný duše a na chvíli se vymanila ze spárů všednosti. Díky za takový možnosti. #workcampuju

a tak jsem odjela dobrovolničit - letos po Česku. Konkrétně do neuvěřitelných Adršpašsko-teplických skal, které mě naprosto nadchly. Můj výhled z pokoje mi připomínal Narnii - magický svět přírody a klidu.

impozantní Letenské domy a Terka. Stačí být pár minut spolu a nemůžem se přestat smát 🌞🧡

úryvky z psychologie podané lidskou a pochopitelnou formou. Rady pro “běžného” člověka, který by rád o něco lépe pochopil a poznal sám sebe, a nebo pro rodiče, který se chce dozvědět, jak správně přistupovat k dítěti, umět lépe komunikovat a chápat svět malého človíčka (marťana - dětského i toho svého vnitřního). Ač nejsem rodič, v mnoha kapitolách jsem nalezla spoustu užitečných tipů a otázek, nad kterými jsem se zamyslela a pokusila si je zodpovědět. Je to určitě knížka, která člověka nezanechá v klidu a motivuje podívat se na sebe z nejrůznějších úhlů. Doporučuju 📖

malebný interiér a má přemilá Naty, se kterou už se známe pomalu 10 let. Čas plyne jako voda a jsem moc vděčná, že mám kolem sebe lidi, kteří dělají život lepším místem. 💜

je fajn se na sebe zas po měsících upřímně usmívat. Taková náhodilá momentka před odchodem z bytu, ale v tu danou chvíli jsem se těšila na hezký den, kterým byl dnešek a vlastně poslední týdny, který mi dělají radost. Zase mi začíná být dobře, tím myslím hlavně psychicky (ale i fyzicky). Po půlroce karantény jsem se konečně viděla se všemi svými nejmilejšími kamarádkami, začala chodit na jógu do studia, úspěšné dokončila první rok na vysoké. Konečně se zase cítím fajn. Myslím, že korona dala mně (a určitě i spoustě jiných lidí) až příliš mnoho času na nekonečné přemýšlení a přílišnou samotu, což nebylo úplně nejlepší. Zpětně to však vnímám jako jednu ze zkoušek. Hlavní je, že už to je za mnou a čas jde dál a moje pobývání s ním. Život, ten je tak rozmanitý, člověk nikdy neví co dalšího nám přinese. Ale nakonec je to vždy na nás, jestli se necháme unést emocemi a pohltit událostmi nebo si sami určíme, co mi daná událost/věc (ne)přinese do života. Je jasný, že všechno není věčně sluníčkový a to je v pořádku. Je ale taky dobrý umět se zas zvednout a jít dál, tak jako pokaždý. Jednou nahoře a pak zas dole. Jako vlny moře 🌊

kavárenské umění a moje Islandská holka. Už teď mi chybíš a přeju ti to moc. Užívej, i za mě 💚

střípky dneška aneb poprvé jsem se ocitla v Teplicích - s těmi mými fajn parťačkami z (budoucího) povolání. Díky za supr den, holky 🌞